Práce s emocemi, tělo, mysl

Jako stěžejní zdroj informací o nás máme prostřednictvím emocí. Co cítíme, prostě cítíme. To, co se v nás děje a a fyzicky se nějak projevuje - strach, vztek, bolest, třesení, zamrznutí, exploze apod. je vyjádřením a projevem naší části, která jde zpravidla mimo kontrolu mysli. Můžeme si strokrát říct, že nezčervenáme při pohledu na někoho, kdo se nám líbí. Můžeme si "naordinovat", že situaci zvládneme, ale se sílou emoce - pravdivého projevu v nás se snižuje naše schopnost mít sebe pod kontrolou. Denně se s tím setkáváme. Při jízdě autem v "mírumilovném" prostředí našich silnic. Ranní boj s dětmi a jejich schopností nabourat velmi důležitý dospělácký životní harmonogram. Muži při setkání s půvabnými ženami, ženy při setkání s půvabnými muži. Nadřízení versus podřízení. Nepříjemná obsluha v obchodě. Naštvaný zákazník křičící na obsluhu....a stovky dalších běžných situací v životě.

Na cestě k sebepoznání je otevřenost a pozorování vlastních emocí důležitým faktorem k nalezení vnitřního klidu a rovnováhy a hlavně k přijetí sebe sama.

Pocity, emoce vnímám jako prvotní kontakt člověka s okolím. Nejprve s matkou, kdy plod prožívá, vnímá a přijímá pocity matky. Vnímá bez analytické mysli fyzické projevy těla. Jsou to první reálné reakce na svět. Aniž by dítě vědělo, co se dějě, cítí to. Aniž by vědělo kdo je a kde se náchází, má pocity. Pocity jsou tedy něco, co zná, čemu věří a jsou to první jistoty v životě člověka.

 Bohužel záhy po narození, kdy dítě přijímá informace od matky - Bohyně a otce - Boha, mu přijde od rodičů, kteří to myslí dobře, "správné vysvětlení".. Správné vysvětlení toho, co vlastně prožívá. Rodiče bývají první autoritou, která přesvědčí dítě, že to co cítí, není pravda. Nebo, že to není správné. Že reakce na danou situaci je špatná. Dítě se dozvídá, že se svět dělí na špatný a dobrý a že je třeba soudit a rozlišovat. Nakonec mu rodiče oznámí, že zlobí. Jako příklad uvedu situaci na pískovišti. Obvyklá scéna:

Děti si hrají a přijde spor o hračku. Ten, komu patří ji nechce dát z ruky, také proč by to dělal, když je jeho, chce ji mít pro sebe. Přijde ale maminka, která si přeje mít hodné dítě a obává se nepříjemných reakcí dalších maminek na pískovišti (obává se své vlastní kritiky definice toho, co je to být správná matka) a dobré víře, chtěje naučit svou ratolest se dělit, vysvětlí svému milovanému děťátku, že jeho vnitřní pocit - chci mít svou hračku, nelíbí se mi teď o ni dělit - je špatný, protože hodné děti hračky půjčují. Dítě musí přehodnotit svůj vnitřní postoj. Buď se drží svého a hračku nedá. Pak zpravidla přijde důraz a nátlak a často i fyzická převaha rodiče. Nebo se podvolí a přijme informaci : dělit se je správné. Vnitřní pocit je ale ztráta, zloba a zklamání. Ale získá od Boha - rodiče kladné hodnocení : "Jsi hodné dítě, moc šikovné". Ztráta, zklamání, smutek z nedobrovolného odložení toho co má rádo, se setkává se "správným"chováním. Nicméně, vnitřní pocit nemizí.  Žije spolu s očekávanou, naučenou reakcí, ale časem už nevyjde napovrch. Je to zkušenost. Takto si v životě od dětství upravujeme výsledek toho, co jde ven. To, jak na danou situaci nakonec zareagujeme. Vzniká tak mnoho vnitřního napětí a nedorozumění. Ve spletitých strategiích, které jsme se naučili během života se postupně tak ztrácíme a vzdalujeme od svých pravých pocitů a abychom přežili ve společnosti podobně fungujících lidí, hrajeme s nimi a sebou samými hry.

Jsme v tom dobří, v těchto hrách. Sníme a představujme si, spekulujeme, žijeme život podle toho, jaký by měl být, namísto toho, abychom přijali život takový, jaký je. Namísto toho, abychom se zastavili a podívali na své pocity.

Tělo - ač duchovní, jsme tělesní. Možná většina lidí v západní konzumní společnosti (mimochodem na východě konzum také hraje prim nad Duchem ) vnímá tělo jako to, co jsme. Prostě Já - tělo. Hotovo. Máme nějaký obličej, vzhled, nějakou postavu. Můžeme to měnit, upravovat, dbát, či nedbat. Jde o to abychom se líbili, abychom zářili, případně a někdy i hlavně, abychom vyhráli v soutěži o nějlepšího, nejůspěšnějšího člověka - tedy tělo. Opálené, nebo zas bílé. Bezvadně upravené, vypracované, oháknuté, nebo zas ležérně ledabylé. No a pak je tu taky trocha toho zdraví, to ano. Aby nám nebylo zle, protože je to otrava. A tak se cpeme vitamíny, doplňky, bio jídlem a stejně onemocníme, protože ty viry jsou rok od roku odolnější a my ne a tak nějak konstatně přijímáme informace o sobě zvenčí...

..ne zevnitř..od těla..od Ducha... Přijímáme obraz o tom jací bychom měli být, jaký tep je správný, jaký tlak je v pořádku, jaký cholesterol bychom měli mít, či nemít. Přijímáme informace o tom, že nás bolí hlava od krční páteře a to je proto, že máme sedavé zaměstnání. A dál sedíme...zaměstnaně.. a ničíme si tělo. Pak pro zdraví jdeme zuřivě běhat v botách, které spolu s naším špatným držením těla, v nás rozhodí další partie. Protože obuv musí být pevná a s měkkou silnou podrážkou, aby to tlumilo nárazy.

Přitom by stačilo jen a jen použít selský rozum, uvolnit se, vydechnout a začít pozorovat naše tělo a komunikovat s ním. Je to meditace samozřejmě. Joga, taichi, chi kung, nebo jiná sofistikovaná cesta sebepoznání nás přivede k jemným pohybům našeho systému - těla, které je vzájemně propojené nejenom samo se sebou, ale i s okolím. Kvalita dechu, dechová cvičení, zpěv, hra na dechový nástroj - didgeridoo, flétna, atd. Tělo potřebuje prostor, nohy naboso, nebo v obuvi s minimálními překážkou, vrstvou oddělující se od okolí. (Vivobarefoot apod.)

Jak říká Jaroslav Dušek "alespoň jednou denně se zapotit".  Tělo se musí hýbat, stagnace mu neprospívá.  

Osobně shledávám velikou kvalitu v systému bojových umění mého učitele Zdeňka Březny. Propojení Tai Chi rodiny Yang (přímé napojení na pokračovatelku rodu skrze Steve Rowe sensei) se systémy aikido školy Sensei Briana Stockwella a Zdeňkův unikátní vlastní styl, rukopis, kdy pracuje soustavně na hledání propojení a rovnováhy několik hodin denně po více jak 25 let. V poslední době nás výrazně posunul díky metodě Rolphing, Rolph therapy.

Tělo a duch jsou spojené nádoby. Má-li být člověk v harmonii, musí hledat skrze tělo, musí se hýbat. Toto je téma na knihy o tisících stránkách, anebo jen prosté zkoumání a komunikace s vlastním tělem.

Jak se to dělá?

 

Kontakt

Jakub Radotínský Za Humny 263, 27351 Červený Újezd + 420 775 621 463 j.radotinsky@seznam.cz